Červen 2008

Tituly Františka Josefa

30. června 2008 v 11:31 František Josef I.
František Josef První, z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Charvátský, Slavonský, Haličský, Vladimiřský a Illyrský, král Jerusalemský atd.; arcivévoda Rakouský; velkovévoda Toskánský a Krakovský; vévoda Lotarinský, Salcburský, Štyrský, Korutanský, Krajinský a Bukovinský; velkokníže Sedmihradský; markrabě Moravský; vévoda Horno- a Dolno- Slezský, Modenský, Parmský, Piačenský a Quastalský, Osvětimský a Zátorský, Těšinský, Furlanský, Dubrovnický a Zaderský; knížecí hrabě Habsburský, Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradišťský; kníže Tridentský a Brixenský; markrabě Horno- a Dolno- Lužický a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchský, Bregencký, Sonnenberský atd.; pán Terstský, Kotarský a na Slovinském krajišti; velkovévoda vévodství Srbského

"Korunní princ mrtev"

30. června 2008 v 11:26 | Monis |  Korunní princ Rudolf

Korunní princ Rudolf mrtev!




Tajuplná to hádanka ten život lidský! Dnes v květu mladosti pln svěží síly, chlouba přítomnosti a naděje budoucnosti! - a zítra ztuhlá mrtvola. Dnes ještě nadšený zápal života posvěceného blahu národů, dnes ještě obětovná práce, hluboký um, činorodý věhlas - a zítra svíce zhasnutá, z níž místo zářného světla chmurný se nese stín. -
Korunní princ Rudolf mrtev! Nikdo nevěřil, když slyšel tuto zvěst, jež od úst letěla k ústům. Nemožno! Neuvěřitelno! Zněla odpověď tisíců. A přece až příliš záhy potvrdila se pravdivost její. Ku krátkému jen zajel si oddechu do půvabného zátiší nad Švechatkou, kde zdvihají svá lesnatá temena velikáni alpští, kam tak často a rád se schyloval a kde každý háj, každé místo mu bylo známo a milo. Nevrátil se odtud více, nenastoupil již cestu do Prahy, k nížto se chystal. V půvabném tom zátiší, kde ve stínu sosen strávil s chotí svou nejkrásnější snad chvíle života, dotknul se Jej anděl smrti svou osudnou perutí a odvedl Jej ze řady živoucích.
Třicet teprve jar čítal život Toho, s jehož skrání zatřpytiti se měly koruny česká a rakouská, avšak v dějinách mocnářství rakouského i v dějinách světových zaznamenáno jest již jméno Jeho nehynoucím písmem. Jak četné a různé jsou to obory, v nichžto docházel obdivu i vynikajících odborníků. Nejen právnictví, státnictví, v nichž jakožto příští panovník od mládí se vzdělával, ale i v přírodních vědách, znalosti jazyků a umění proslavil se věhlasem. Známo, že byl i spisovatelem a to bystrým a prozíravým. Všechny jeho stati a třeba i menší úryvky svědčí o výtečném pozorovateli a neobyčejném talentu.
Jeho cesty na východ, po Jaderském moři, do Cařihradu, Malé Asie, Egypta. Jeho opětovný pobyt v Dalmácii, cesta po Bosně, při nichž osvědčoval velkou duchapřítomnost, byly zároveň jako by ukazatelem , kam obrací obzvláště Svoji pozornost, kterým směrům a cestám platí Jeho politika. Ty země, jež dříve byly Rakousku jakoby cizí, přátelskou a mírumilovnou snahou korunního prince Rudolfa byly mu otevřeny. A jako mnoho znamenal na východě, tak i vůči Německu a Rusku.
Mezi národy rakouskými byli to především Čechové, kteří zvláštní k němu lnuli náklonností. Znali jsme Jej v Praze jako dítko, vídali jako mladistvého králevice, jenž přivedl naše staroslavné Hradčany k novému lesku, a s nadšením pozdravovali jako chotě po boku Té, s nížto příbuznost srdcí a vroucí láska Ho spojila.
Kdož by nebyl pociťoval, že příchod korunního prince Rudolfa do Prahy znamenal jitřenku lepší doby pro národ český? Nejen že dodával lesku hlavnímu městu království, nejen že přítomností svou oslňoval společnost českou, nejen že jako výtečný znalec českého jazyka předcházel dobrým příkladem v šetření citů národních a rovného práva: alebrž Sám Sebou dějinným významem Svého pobytu v Praze, byl zárukou ochrany a lásky koruny vůči národu českému. Takž Jeho pobyt v Praze neostal ani bez účinku na rozhodnutí zástupců národa našeho roku 1879, kteří důvěru důvěrou spláceli.
V Praze korunní princ Rudolf a nadějný dědic trůnu srostl s národem českým. V Něm navykli jsme viděti ochránce svého. V Něho skládali jsme naděje a tužby Své, v Něm ctili příští slávu a moc. A nyní zlověstná chvíle odňala Jej nám.
Jsou to těžké sudby a kruté zkoušky, jež stíhají nejjasnější panovnickou rodinu rakouskou. Vnitřní a zevnitřní boje o znovuzřízení a utvrzení moci rakouské říše byly údělem mocnáři našemu již po vstupu na Jeho trůn. Děla hřímala na jihu i východě v rakouských zemích a krev se prolévala. Ještě těžší, poněvadž nesnadnější zápasy nastaly za říši a její velmocenské postavení r. 1859, 1864 a 1866. K tomu družily se i osudné nesnáze ve správě vnitřní, způsobené neprozíravými rádci koruny. Nicméně po čtyřicetiletém panování Svém a radostným sebevědomím popatřiti mohl císař náš a král František Josef na nevídané úspěchy panování Svého a na pevnou, mocnou říši, již zbudoval a láskou národů ohradil proti všeliké zlobě času a všem úkladům nepřátel. A hle, po chvíli radostné stíhá již Jej zdrcující zvěst, že pozbyl syna, jehož miloval a na němž rovněž naděje Své budoval, že ztratil dědice , jemuž odevzdati chtěl urovnanou a silnou říši, aby ji vedl k nové slávě a nové moci. Tragický o osud, jemuž málo jest rovných!
Jak ten bílý květ jabloně, jejž každý větérek sráží a sype na naše hlavy, tak jest život lidský na zemi. Sklácen padá květ ze stromu života a neohlíží se na bol a pohromu, jež tím působí. Zdrcující rána stihla Jeho Veličenstvo císaře a krále, národ český a všechny národy rakouské. Oderván jim byl květ nejkrásnější, květ tak mnohoslibný, od něhož mnohé požehnání očekávali národové. Ten zármutek všestranný, nelíčený, z hloubi duše a srdce vytryskující, ten jest výmluvným důkazem, jak těžká, jak nezměrně dalekosáhlá to pohroma, jež otřásla říší i národy.
Bůh utěš, Bůh vyslyš jeho veličenstvo, našeho krále a císaře! Bůh utěš a vyslyš věrný národ český i všechny národy říše Habsburské!

V Praze, ve čtvrtek dne 31. ledna 1889; ranní vydání časopisu "Politik"
//><!